Základní škola Vrané n/Vlt, první třída, 1. září 1990. Tak tam jsem se poprvé seznámil s Herym (Michal Havelec). Po několika týdnech jsme se skamarádili, protože jako jeden z mála mě občas dohnal při hře na babu, což bez pochyby naznačovalo jeho budoucí talent pro basovou kytaru. Bohužel ve druhé třídě zjistil, že je že moc obdařený …mozkem matematika… a opustil naší jinak velice kvalitní a prestižní vranskou základku.

Ve druhé třídě jsem začal chodit do lidušky na kytaru. Moje paní učitelka byla maminka mého budoucího dvojčete Škodíka (Martin Škoda), který chodil také na kytaru, ale k panu Pačesovi. Na první hodině jsem vyšvihnul KDYŽ JDE MALÝ BOBR SPÁT to poprvé ve Vraném zahřměl řev VosyNaVostro. I přes všechnu trpělivost a snahu paní Škodové jsem pochopil, že moje velké nadání hrát z not je naprosto beznadějné. V tomto ohledu jistá a dosti velká podobnost se Škodíkem, přinutila p. Škodovou k nápadu dát nás s Martinem dohromady a začali jsme brnkat první dueta. Poté přírodovědný kroužek Nezmaři, lyžování, hokej + další sporty a získal jsem druhou rodinu, kde jsem měl bráchu dvojče a navíc jednoho mladšího bráchu Štěpána.

Štěpán s námi ze začátku moc nepekl, ale když měl příležitost, tak po nás zuřivě házel dlaždičky, kameny, nebo cokoliv co mu přišlo pod ruku. V té době nás opravdu nenapadlo zakládat kapelu. Jediné co jsme založili byl občas nějaký požár, ale hlavně náš fan klub Paula Kariyi a Teemu Selanneho. …..jo a vlastně ještě Daniely Peštové. Po několika letech jsme začali chodit na gymnázium. K našemu velkému zklamání každý na jiné. Škodík se tam seznámil s Lubákem ( Luboš Malý) S klukem, který vypadá od svých 13ti let pořád úplně stejně a byl hlučnější než kdokoli jiný. Někdy v téhle době do Vraného vítr zanesl nálet hlučného Pepina Honzíše ( Jan Kukla) Vlastně ani ne tak vítr, jako spíš naše kamarádka Náťa z Nezmarů k nám Honzíše přitáhla.

Otravoval jí tak dlouho, až se do něj zamilovala a on byl ve Vraném čím dál tím častěji. Před mojí maturitou jsem jel se Škodíkem na letní sportovní kurz s jeho gymnáziem na Lipno. Tam jsem i já poznal Luboše. Po večerech jsme hráli na kytary a zpívali, protože jsme si všimli, že je najednou okolo nás více holek. A to nás samozřejmě povzbuzovalo do neuvěřitelných pěveckých výkonů. Tam jsme si všimli Lubošova talentu pro rytmus. Možná to bylo tím pivem co vypil a holkama okolo, ale zdálo se nám, že mu to docela jde. Mlátil do všeho kolem sebe a zpíval s námi….vlastně v pozdějších hodinách už spíš jen rapoval a pak už jen sípal, ale furt do všeho mlátil. Škodík mi řekl, že Luboš bubnuje v jedné kapele, ze které ho později vyhodili, protože nepochopili jeho talent tak jako my na Lipně. I když já si osobně myslím, že odešel sám. Cítil totiž budoucnost jiné, ale mnohem kvalitnější kapely, která později vznikne. Na čarodějnice před maturitou, jako teď už každý rok, jsme vzali k ohni kytary a začali hrát a zpívat. Honzíš vzal taky kytaru a hráli jsme všichni dohromady. Opravdu jsme si to užívali a docela to i šlapalo.

Další rok na čarodějnice si Jenda přinesl svého Marshala a hrálo se i na elektrické kytary. Jenomže jak je u Jendy zvykem tak pořád postupně zvyšoval volume, a pak už se k těm kytarám opravdu zpívat nedalo ...tak jsme řvali a řvali… až dořvali…tak jsem poprvé ztratil na den hlas.

Někdo u ohně nadhodil, že bychom měli založit kapelu. Tak jsme začali dumat. Dokonce už byly na světě i nějaké naše písničky. Byly to zamilované písničky pro naše slečny. Sice byly jen dvě…jedna Honzíše a jedna moje, ale něco bylo už na světě. S dalšími kamarády z Vraného jsme skládali písničky na počítači…spíš taneční elektronickou muziku, ale zjistil jsem, že mě to opravdu baví. Problémů bylo ze začátku požehnaně … Se Škodíkem a Honzíšem jsme byli tři a všichni jsme hráli na kytary. Kdo bude hrát na basu?? Někdy po volejbale jsme v hospodě povídali a řešili našeho basistu. Z ničeho nic se ozval Hery a říkal, že by to klidně zkusil, ale nemá basu. Čirou náhodou paní Škodová jednu starou basu měla a tak nám jí půjčila. Trochu jsme se báli a říkali si. To bude problém Hery nikdy na basu nehrál. Jen pár let na kytaru ve Vranské lidušce ( asi 80 procent Vraňáků prošlo aspoň na chvíli hudebním nebo výtvarným vzděláním v naší, bez sarkasmu, kvalitní lidové umělecké škole), ale Hery byl odhodlaný a ujal se toho s vervou. Tak jsme byli čtyři. Bubeníka jsme zatím ani neřešili, ale od Martina jsem věděli, že Luboš je teď bez kapely, tak jsme tiše doufali. Já se začal navíc učit, kde jinde než ve Vranské lidušce, na klavír. Chtěl jsem jít studovat na vysokou školu francouzštinu a hudební výchovu, ale nakonec se mi zahojil natržený sval a šel jsem na tělocvik a francouzštinu. Další problém byl, co budeme hrát? Tak jsem si sedl a dal dohromady nějakou melodii. Text jsem za boha nemohl vypotit. Poprosil jsem svojí nadanou sestru Martinu, která píše i knížky, jestli by neměla nějakou básničku nebo nějaký text. Samozřejmě jich měla hodně, tak jsem jednu vzal a skloubil jsem ji s tou hotovou melodií. Tak vznikla naše první písnička Tiše si broukám. Další problém…kde budeme zkoušet? Martin nám nabídl jejich velkou garáž. Zrovna se tam něco předělávalo. Všude byl prach, tak jsme tam natahali igelity jako koberec. Problém číslo 11234, kytary a basu jsme měli, ale neměli jsme na to komba. Jenda měl svého Marshala a Hery svoje malinký kombíčko, do kterého píchl basu. Já a Martin jsme hráli na akustiky. Tak dvě komba, basa, elektrická kytara a akustické kytary, jedna 12ti strunná. Donutili jsme Jendu dat na minimum Marshala a začali jsme hrát. Děsně nás to bavilo. Písničku Tiše si broukám jsme hráli a vylepšovali asi 2 hodiny. Pak jsem klukům ukázal písničku Víla, která vznikla když mi bylo tak 17 a k Honzíšově nelibosti jsme jí také začali hrát. Pak už ani nevím jestli Luboš přijel poprvé jen tak bez bubnů, (asi aby si poslechl jestli se s námi moc nebude ztrapňovat) ale podruhé si přivezl bubny (asi si řekl, že mezi námi si tak trapně připadat nebude a že trapný jsme stejně asi až moc, ale alespoň se zasmějeme) a Škodík si koupil nové kombo.

Velký zlom byl, když se mělo slavit 50 let Lidové umělecké školy ve Vraném. Zuzka Havelcová a Májka (učitelka výtvarné výchovy) dostaly nápad, že bychom tam mohli hrát a zahájit tak vernisáž. Májka nám domluvila, že se na nás přijde podívat vranský zvukař Lukáš Novotný, a že by nás mohl na tom zahájení zvučit. Lukáš přišel, nic neříkal (asi radši) a odjel. Za chvíli přijel s několika odposlechy, mikrofony, mixážním pultem a bůhví s čím ještě. Tak z nás alespoň trochu udělal kapelu. Řekl nám ať cvičíme, pošteloval nám zvuk a odjel. Tak jsme cvičili a za měsíc přišel a řekl nám, že nás teda zvučit bude. Všichni jsme byli vyplašení, ale pak jsme si koncert skvěle užili. Snad si ho užili i ostatní. To co následuje je vlastně teď přítomnost…takže už psát nic nebudu. Jen, že jsme se na rok zpomalili, protože jsem odjel studovat do Francie. Měl jsem čas psát písničky takže teď už jen cvičit a hrát a HLAVNĚ SE BAVIT, PROTOŽE NÁS TO BAVÍ. Za VosuNaVostro Antonio ( Antonín Kubaň )